Nedávná událost byla posledním zářezem, aby se ze mě mohla stát pravá Bruselanka; a čert vezmi, že originální Bruselany skoro nepotkáte, neboť jsou zahrabaní ve svých apartmánech a luxusních miliónových chýších kolem města a do takzvaně nebezpečně divokého centra nejezdí — leda, když jim včas na účet nepřijde tučné nájemné.
Stát se Bruselankou chce léta odříkání, pevné nervy a dobrou fyzičku. K tomu nepromokavý plášť a solidní kolo, abyste zvládli kličkovat v tom šíleném provozu. Nadto musíte být připraveni v pěti jazycích odpálkovat cizího chlapa, ať vás neotravuje. A hlavně byste měli být vnitřně připraveni na to, že vás minimálně jednou za bruselský turnus můžou okrást nebo rovnou vykrást, protože c’est comme ça, c’est la vie…
Žádné zchoulostivělé květinky
Obyvatelku Bruselu lze stěží označit za zchoulostivělou květinku. Umí přežít v bytě, kde se netopí, páč věčně rozbité topení, nebo v domě se supervysokými stropy a vintage okny, kde pro změnu topíte pánu bohu do oken za těžké eurochechtáky, takže raději ani netopíte, a kde často v zimě spíte s kulichem na hlavě a ranní sprchu přeskočíte, protože kdo se má dívat na omrzlé kotníky. Místní si údajně dávají za cíl, že vydrží netopit do konce října. Belgičané otužují miminka už od kolébky: zimou se jim stahují jejich hebounké půlky tak intenzivně, až je to naučí vnitřní termoregulační disciplíně. Vydrží pak v pohodě v zimě přesun do jeslí v nosítku s úplně holými nožkami.
Od listopadu do února, kdy můžou panovat i docela tuhé mrazy, sněží nebo častěji nepříjemně prší a vlezle mrholí, se jako pravá Bruselanka dokážete v ulicích metropole pohybovat bez šály a čepice. Stačí vám dobře střižený, ideálně po kolena dlouhý nepromokavý a neprofouknutelný trenčkot. S každou další zimou se stáváte otužilejšími a odolnějšími, i když dobře víte, že na to, abyste si v lednu, když na venkovních růžích spočívají zbytky sněžného poprašku, sedli na promrzlou zem v parku se sendvičem v ruce, v tenké bundičce do pasu, v džínečkách nad kotníky a v balerínkách bez teplých ponožek, musíte ještě dlouho a poctivě trénovat mimo jiné tím, že po celý rok, klidně i mezi sněhovými vločkami, budete chodit nebo jezdit na kole v sukničce, šatech nebo krátkých kostýmcích bez punčocháčů. Když bude potřeba tak odvážně i v otevřených střevíčkách. Musíte přece držet styl, navíc natahování punčocháčů ráno zbytečně zdržuje.
Studené ruce jsou pryč, díky Brusele!
Větší borci a borkyně budou během prosincových večerů vysedávat na venkovních terasách a pocucávat do půlnoci drahé belgické pivo a ti úplně největší otužilci skočí po vzoru belgických skautů v lednu do Severního moře. Potom budou na pláži poletovat jen v kraťasech a u toho se šťastně tlemit, přičemž zdálky mohou vypadat, že jim z toho samého štěstí zmrzl nejen úsměv, ale i mozek.
Pokud jste někdy byli v Bruselu přes zimu, mohli jste si všimnout skupinek malých skautek a skautů v tenkých větrovkách, skautský šátečcích, kraťáscích, pohorkách a s brutálně omrzlýma nohama, jak prodávají vánoční sušenky. A vy jste jim to jedno euro dávali v rukavicích, tlusté péřovce, zateplených kalhotách, kozačkách, kolem krku obří šálu a na hlavě vlněný baret.
O tom, jaká kosa někdy panuje v belgických školkách a školách, v těch obrovských neizolovaných starých budovách, raději pomlčím. Vyprávěla jsem své kamarádce Karolíně, v jaké klemře se děcka v Bruselu učí — sama můžu potvrdit, během večerních kurzů francouzštiny byly hodiny, které jsme proseděli zababušení v bundách — a ona se po své zkušenosti z japonské Ósaky, kde studovala střední školu, jen usmála. Víš, povídá mi, v Japonsku se netopí vůbec, takže během tuhých zimních dní školníci o přestávce na dvoře rozdělají ohně a študáci se jdou na chvíli ohřát.
Všem zimomřivcům, kteří se chtějí trochu zocelit, bych doporučila, aby si místo studené sprchy každé ráno dali dva tři roky ve starším bruselském bytě. Nějaká zelená rýmička a studené nohy je pak nerozhodí a po takové kúře budou moci na jaře úplně v klidu vyrazit do Irska jen v tričku s krátkým rukávem. Moji kamarádi by vám potvrdili, že většího zmrzlíka snad v životě nepotkali. A dneska já těm stejným lidem říkám, ať otevřou okno, že mají v bytě přetopeno. (à propos – proč se v Česku všude tak šíleně topí?)
Krade se všechno, úplně všechno
Další klasikou, s níž se musí Bruselanka jezdící po městě na kole vypořádat, je:
za a) minimálně jednou ji to kolo někdo ukradne,
za b) minimálně jednou ji z toho kola někdo něco vezme/odmontuje a
za c) minimálně jednou do ní na cestě někdo autem ťukne.
Jedna slečna mi vyprávěla, jak jim mladík ukradl kolo přímo před jejich vlastníma očima.
A pak tu máme evergreen s vykradenými auty nebo byty. Neznám nikoho, kdo žije v Bruselu dlouho, aby tuhle zkušenost alespoň jedinkrát nezakusil, nebo neznal někoho, kdo si tím musel projít. Celé gangy se tam na tohle specializují, vědí, kdy dobře situovaní pracovníci ambasád nebo euroúřadů mají volno a odjíždějí na delší čas z města, přitom často využívají tipaře, kteří dlouhodobě pozorují byty nebo zkoušejí zvonky a kontrolují poštovní schránky.
Několikrát jsem na ulici viděla po nočním nájezdu řady aut s rozbitými okny. Ne nadarmo se radí vybírat si v Bruselu byt/dům s bytelnými bezpečnostními dveřmi i nesnadným přístupem z vnitrobloku. Krádeže jsou také jedním z hnacích motorů belgických blešáků, kde občas můžete narazit na neskutečné poklady, které těžko patří tomu kterému prodejci nebo prodejkyni už z toho důvodu, že sám ani neví, jakou hodnotu ona věc má.
Mé kamarádce nedávno kompletně vybílili byt, vzali jí všechny šperky, veškerou elektroniku, fotoaparáty, oblečení, boty — a dokonce i ponožky. Většina řadových domů v Bruselu dřív bývala jedním rodinným domem. Dnes jsou většinou rozparcelované na apartmány, což znamená, že do domu vedou poměrně bytelné bezpečnostní dveře, ale ty vnitřní do bytů bývají tak lehké, že bych je nejspíš vykopla i já sama. Takže vypáčit obyčejné dveře do bytu není těžká práce.
A neměla bych zapomenout na svůj vlastní zážitek, jenž mě inspiroval k napsání tohoto pojednáníčka z mého bruselského života. V parku Tenbosch, v docela dobré čtvrti Ixelles, mi na malém uzavřeném dětském hřišti vykradli batoh. Zloděj/ka měl/a příležitost vzít ho celý, ale asi byl/a gentleman, tak si odnesl „jen“ fotoaparát, mobil a všechny peníze, včetně českých korun. Doklady mi nechal/a. Nepředpokládala jsem, že jsem v místě, kde se běžně krade, proto vám radím, tam, kde nečekáte problémy, si své věci hlídejte úplně nejvíc.
Když jsem šla za ostrahou parku, politovala mě paní v uniformě, že je hrozné, co se to dneska děje. Že před pár dny okradli paní, která si během obědového odpočinku sundala boty, zavřela na chvíli oči a slunila se. Během těch pár minut jí ty její boty někdo ukradl. Obnošené boty, chápete to?!?
Nenechat se okrást
Musela jsem vyrazit na policejní stanici, kde jsem všechno nahlásila a zároveň si trochu potrénovala francouzštinu. Během docela úmorného čekání, protože jim na služebně spadl systém, to tam připomínalo pražský Václavák: jeden člověk přišel s tím, že mu ukradli peněženku, otec se synem hlásili ztrátu auta, nějaká zdrcená paní tam plakala, že nemá kabelku…
Pan strážmistr mi pak během vyplňování protokolu sdělil, že se mé věci stejně nikdy nenajdou, že se tohle v Bruselu děje na denním pořádku a že mám na sebe dávat pozor (chudák, stejný policista byl potom vyslán na Gare Central, když se tam letos v květnu chtěl odpálit sebevražedný atentátník).
A aby toho nebylo málo, tak ta stejná Bruselanka musí mít kromě dobré fyzičky, odolnosti a pevných nervů taky ostře nabroušený jazýček, aby dokázala odpálkovat nenechavé ženaté muže afrického či arabského původu, jimž vůbec nevadí, že zrovna veze kočárek, ani to, že je vdaná, zasnoubená, zadaná…
Takový neodbytný otec tří kudrnatých capartů jí bude dlouhé minuty přesvědčovat, jak má krásné oči a úplně bez skrupulí ji pozve na čaj, oběd, večeři nebo do svého obchůdku se smíšeným zbožím, růžovou vodou, halal kuřetem a humusem. Bude se tvářit, že se k němu může klidně připojit i s děckem. „To nevadí,“ prohodí a bude se snažit obejmout ji kolem ramen, zatímco ona bude přemýšlet nad tím, do kterého pekla ho pošle…
POZNÁMKA POD ČAROU:
Zjistila jsem dvě důležité věci: pokud vás v Bruselu okradou, můžete vše nahlásit na jakékoli policejní stanici, bez ohledu na komunu; a pokud vám odcizí všechny doklady, a to i za hranicemi, a vy budete chtít žádat o belgickou občanku, musíte se jít nejprve nechat ztotožnit na policii (opět kamkoli), než půjdete na svou komunu.
You can follow me on Facebook:
https://www.facebook.com/Bruselskasojka/
On Instagram:
https://www.instagram.com/bruselskasojka/
On Twitter:
https://twitter.com/bruselskasojka
My blog:
www.bruselskasojka.cz